Nejvýše položenou chatou Klubu českých turistů je chata Výrovka ležící v nadmořské výšce 1360 m. Díky tomu, že v minulosti vyhořela, je i jedna z nejmladších chat KČT. Chatu Výrovku postavil ještě starý ČSTV a po převodech jeho majetku ji náš klub turistů KČT získal těsně před kolaudací.
Umístění Výrovky je velmi strategické. Přes místo v sedle mezi Luční horou a Zadní planinou vede jediná zásobovací cesta, kterou bylo možno z české strany zásobovat horské chaty na Luční louce. Rovněž boudy na polské (dříve pruské) straně hranice mohly být eventuálně zásobovány touto cestou. Při špatném počasí a po obtížném stoupání zde čekal první střet s přírodními živly – s vichrem, vánicí, mlhou. Proto není divu, že již v 18. století zde bylo postaveno jednoduché přístřeší.
Předchůdkyní budoucího hotelu, vojenského srubu a chaty na křižovatce turistických cest v sedle mezi Luční horou a Zadní planinou byla dřevěná bouda krytá šindelem nazvaná, jak hlásala tabule nad vchodem, Hotel Geiergucke (Supí nebo Výří rozhled). Název pochází od německého výrazu geier (sup, v krkonoškém nářečí spíš výr, odtud název Výrovka). Geierové se říkalo financům (dnešním celníkům), kteří zde s oblibou číhali na pašeráky.
Letní bouda, v níž se mohli turisté ukrýt, tu stávala již roku 1803. Ještě dříve tu stávala bouda Tannenbaude (Jedlová bouda).
Rodina Steinerů, která prodejní přístřešek Geiergucke založila, přišla do Krkonoš s prvními dřevaři z Alp v 16. století. Steinerové však ještě dříve vybudovali Steinerovy boudy na dnes opuštěné a zalesněné enklávě na Pustém svahu.
První fotografie Hotelu Geiergucke (na Výrovce) pořídil na začátku 20. století manžel Anny Steinerové-Bönschové, Hans Bönsch. Na rozdíl od více či méně idealizovaných starých pohlednic kuriózního prodejního stanoviště s honosným názvem Hotel na Výrovce s tradicí sahající do 19. století, je fotografie Hanse Bönsche z Velké Úpy syrově realistická. Provizorní přístřešek s jednoduchým pultíkem a lavicemi z hrubě opracovaného dřeva, sloužící rozvíjejícímu se turistickému ruchu na tomto exponovaném místě s křižovatkou horských cest od Pece pod Sněžkou, Vrchlabí a Špindlerova Mlýna k Luční boudě a na Sněžku téměř půl století, už snad ani skrovněji zařídit nešlo.
Protože se zdejší úkryt financů rodině příliš nelíbil, na začátku 19. století byl Hotel Geiergucke zbourán. Později bylo přístřeší znovu postaveno, neboť na tomto strategickém místě chybělo. Nejprve v plátěném a později kamenném přístřešku prodávala kolemjdoucím občerstvení a suvenýry Marie Steinerová z Velké Pláně v Peci. Mezi suvenýry patřily například pohlednice a tzv. fialkový kámen – to byl kámen porostlý řasou Trentepohlia iolithus (druh rodu Trentepohlia), za vlhka vonící po fialkách. Měla také c. k. koncesi na obchod s pálenkou a drobným občerstvením.
Pozdější dlouholetá provozovatelka Anna Bönschová přejala „podnik“ po své matce Marii Steinerové, prodávala drobné občerstvení sestávající z nabídky chleba s máslem a několika druhů domácích, povětšině kozích sýrů, piva a ovocných šťáv. Záhy přibylo i „zboží ozdobné“ – jednoduché suvenýry z klečového dřeva, fialkový kámen, různé přívěsky a také pohlednice.
Životní příběh matky a dcery z kiosku na Výrovce, které sem denně docházely z domku v údolí v sousedství dnešního hotelu Děvín, obtěžkány krosnou s čerstvým zbožím, svědčí, že to byli skromní, houževnatí a pracovití horáci.
Přestože se chataři z Luční boudy, bratři Bönschové, snažili získat tento pozemek a postavit tam dokonalejší přístřeší, nepodařilo se jim to, a tak se čekalo až do roku 1926, kdy Ministerstvo národní obrany ČSR zde postavilo vojenský srub Výrovka pro lyžařský výcvik vojenských oddílů.
Lyžařský odbor Svazu československých důstojníků tu v roce 1927 postavil ještě roubený horský hotel Havlova bouda podle generála ženijního vojska Františka Havla, který stavbu prosadil
Mezi lety 1937 a 1938 se severně od chaty nacházela úhlová stanice vojenské nákladní lanové dráhy Pec pod Sněžkou – Luční hora, po které se v kleči zachovala prohlubeň.
V roce 1938 byla zřízena na Výrovce stálá četnická stanice.
Oba dřevěné domy během 2. světové války pro německou armádu spravovali Bönschové z Luční boudy a v roce 1945 se sem vrátil předválečný správce Jan Duben.
Jan Duben byl podle pamětníků byl poctivým boudařem, ale neměl šťastnou ruku při volbě personálu. Když 17. října 1946 domovník rozehříval v garáži ohněm v koksovém koši zamrzlé pásové vozidlo, Havlova bouda vzplála. Hasiči z Pece se k požáru doslali rychle a podařilo se jim zachránit alespoň chodbou propojenou chatu Výrovka.
Ve stejný den na polské straně nad Velkým stavem za nejasných okolností vyhořela slavná a přepychová Bouda Prince Heinricha. Ještě dnes procházíte přes její zbytky při túře po Cestě přátelství. Hasiči se na Výrovku vrátili už za šestnáct týdnů.
Kolemjdoucí lyžaři už jen stačili varovat lidi uvnitř, že jim hoří střecha nad hlavou. Hasiči kvůli nedostatku vody pouze vynesli několik předmětů z jídelny. Zásoby koksu potom hořely ještě několik týdnů.Hned v následujícím roce zde ze sousední kůlny vznikla provizorní, ale mnoho let velmi oblíbená útulna Výrovka, provizorní bouda, jednoduché přízemní dřevěné stavení s noclehárnou o kapacitě třiceti lůžek, známé sněhovým přístupovým tunelem a pětadvacet let i obětavým boudařem Jurou Pochmanem.Srub Výrovku postihl stejný osud 6. února 1947. Mladý pomocník domovníka se rozhodl rozehřát zamrzlé topení a když si odskočil na oběd, nechal v provozu benzinový hořák.
Původce požáru tehdy sice zatkli, ale po krátké době mladíka bez postihu propustili. Příběh boudaře Jana Dubna, který při požárech na Výrovce přišel o všechen majetek, dramaticky pokračoval na protější Liščí hoře.
V letech 1988 až 1990 pak byla postavena současná moderní chata. Kontroverzní moderní stavbu podle projektu architekta Vokatého (mimo jiné autora hotelu Horizont v Peci pod Sněžkou) začal budovat ještě komunistický ČSTV, do vlastnictví Klubu českých turistů připadla na základě dělení majetku ČSTV až těsně před svou kolaudací.
zdroje: chata Výrovka, freiheit.cz, časopis Krkonoše – Jizerské hory, časopis Turista
foto Milan Blšťák, zimní foto vyrovka-krkonose.cz
