Většina turistů má ráda ten příjemně bezpečný pocit, když je na túře vede značka. Nemusejí přemýšlet, kudy dál, prostě se nechají vést. Je to samozřejmost, kterou si naplno uvědomí až ve chvíli, kdy značení zmizí. Co turistovi říká útěchová značka? Které značce se přezdívá volavka? A je volba barev náhodná? O tom, jak se značkaři orientují v krajině i proč je české značení inspirací v zahraničí, mluvil v Blízkých setkáních předseda Klubu českých turistů Pavel Přílepek.
„Útěchovou značku používáme ve chvíli, kdy značená trasa vede dlouho po cestě, kde není žádná křižovatka. Turista začne být nejistý a říká si, jestli jde správně. Proto po 250 metrech namalujeme tzv. útěchovou značku, která ho ujistí, že je na správné trase,“ přibližuje poetiku českého turistického značení předseda Klubu českých turistů Pavel Přílepek.
Útěchu má turistovi přinést i volavka. „Jde o značku třikrát větší, než je standardní značení. Používáme ji tam, kde trasa vychází z lesa a vede dál po louce. Turista dojde do prostřed louky a neví, kudy dál. Z druhé strany na něj ale už volá volavka: Turisto, pojď tudy.“
České turistické značení, které vzniklo v roce 1889 a dnes patří k nejlépe fungujícím systémům na světě, nemělo za cíl jen zabránit lidem, aby zabloudili. Cílem značkařů vždy bylo dovést turisty na krásná místa. „Na konci 19. století byl hlad po tom dostat se ven z města. Značené trasy umožnily vydat se do přírody bez průvodce a objevovat její krásy.“
Rozhovor naleznete ZDE:
