Ve světě mají hipostezky tradici. Má to logiku. V ovzduší tržního hospodářství si na sebe koně museli vydělat. U nás se o koňských stezkách začalo mluvit v roce 2003. O dva roky později jsme se za přispění evropských dotací dočkali prvních tras v jižních Čechách. Dnes už je najdeme po celé zemi.
Průkopnicí hipostezek se stala Milena Andrlová, která je má na starosti i v rámci Klubu českých turistů a je autorkou publikace Na koni křížem krážem po Česku. Podle jejích slov nepůjde nikdy o masovou záležitost. Jde spíš o zpestření, případně dárek, kterým možná potěšíte partnera nebo děti, ale raději až ty školou povinné.
Něco byste umět měli
Organizátoři výletů na koňském hřbetu většinou vyžadují alespoň základní dovednosti – udržet se bezpečně v sedle, klusat, cválat a mít trochu fyzičku. I když se to nezdá, dá celodenní výlet v sedle zabrat. Bolet vás budou vnitřní stehna, pozadí a ruce. Na dlaních vám s největší pravděpodobností naskočí puchýře od toho, jak pevně budete svírat otěže. Ale za ten pohled do krajiny z koňského hřbetu drobné nepohodlí stojí. Ono i z kola bolí pozadí, a když ujdete pěšky dvacet kilometrů, taky to pocítíte.
Pokud se na velké koně necítíte nebo byste si rádi vyjeli i s dětmi, zvolte stáj či farmu, kde nabízejí haftlingy. Jde o menší koně, velikostí připomínají poníky, navíc jsou to kliďasové. Odpustí vám začátečnické chyby a jen tak něco je nerozhodí. I kdyby náhodou udělali prudší pohyb a neudrželi jste se v sedle, není to k zemi až tak daleko. Pro začátečníky, případně rodiny s dětmi, se doporučují kratší trasy, rozhodně ne celodenní, či dokonce vícedenní výlety. Spíš se vydejte ve skupině s průvodcem, a teprve když zjistíte, že se vám tento druh turistiky líbí, čas přidávejte.
Pod patronací KČT
Hipoturistiku si pod svá křídla vzal Klub českých turistů a ve spolupráci s majiteli koní začal stezky značit tak, jak jsme zvyklí. Není to běžné. Například v Německu se jezdí podle mapy, v Rakousku se stezky sice značí, ale tak vymakaný systém rovněž nemají. Podobně jako u nás se hipostezky značí ještě na Slovensku, což je asi pochopitelné. Přece jen máme společnou historii. Trasy se vyhledávají s ohledem na bezpečí koně, souvisí s tím logicky i bezpečí jezdce. Pokud z vyznačené trasy nesejdete, neměli byste se dostat do míst, která kůň buď nepřekoná, nebo s obtížemi.
Jedná se o kamenité cesty, úzké lávky přes potok, nezpevněné cesty. Nelze zaručit, že přes cestu nebude ležet spadlý strom. Pokud něco podobného objevíte, nahlaste to majiteli koně nebo nejbližšímu provozovateli hipostanice. Sami sice strom či jinou nečekanou překážku neodstraní, ale nahlásí problém na příslušný úřad. Ten už se o to postará. Značky tvoří bílý čtverec o velikosti 10×10 cm s barevným kolečkem uvnitř. Červené a modré značí hlavní trasy, zelené vedlejší a žluté vás dovedou k hipostanici, hipohostelu či restauraci, kde se občerství i kůň.
Každých dvacet kilometrů
Občerstvovací stanice podél hipostezek jsou od sebe vzdáleny nejčastěji dvacet až třicet kilometrů. Měl by tam být box pro koně nebo alespoň úvaziště. Nikdy koně nepřivazujte k lavičce či plotu. Kdyby se lekl, mohl by se zranit a způsobit škodu. Pokud úvaziště chybí, uvažte ho kolem stromu. Kůň musí mít přístup k vodě a měl by dostat seno, jádro, případně to, na čem se s provozovatelem dohodnete. Někde mají i stáje a umožní, abyste koně mohli osprchovat. Pokud se v hipostanici chystáte přespat, musíte se s dostatečným předstihem objednat.
Kůň musí mít splněnou prevenci –očkování, odčervení, odběr krve. Provozovatel od vás bude potvrzení vyžadovat, tak si ho nezapomeňte vzít od majitele koně. Záznam o odčervení v očkovacím průkazu může chybět. Provozovatelé ubytovacích zařízení proto koně preventivně ustájují v oddělených boxech.
Článek naleznete ZDE:
