Jsou naše hory bezpečné? Umí se turisté pokaždé přizpůsobit přírodě? Jak jsou na tom ostatní země s turistickým značením, které hory navštívit a vyhnout se davům turistů. To vše a mnohem více se dozvíte v rozhovoru s předsedou KČT Jiřím Homolkou, který byl hostem pořadu Nový den.
Nejedná se o doslovný přepis
Češi a hory, to je snad stejný fenomén jako Češi a vodáctví. Jenže z příjemné fyzické aktivity se může snadno stát třeba i noční můra. Nevědomky můžeme zvolit nesprávnou túru, značně přecenit své síly, a pokud se k tomu přidá i náhlá nepřízeň počasí, může být zaděláno na pořádný malér. Na stránkách horské služby se dočteme, že jen za letošní letní sezónu už museli záchranáři vyjíždět k více než dvanácti stům případů. Aby naše výlety byly co možná nejbezpečnější, jsme nyní ve spojení s předsedou Klubu českých turistů Jiřím Homolkou.
Jaké chyby dělají Češi nejčastěji, když třeba vyráží do hor. Je to nedostatek respektu a pokory k horám nebo i k vlastním silám?
Určitě máte pravdu, je to nedostatek respektu a pokory, protože většina z nich do těch hor nechodí pravidelně, nejsou trénovaní a myslí si, že zvládnou všechno. Na sociálních sítích vidí, jak to zvládli jiní a myslí si, že to zvládnou bez nějaké speciální přípravy také.
Jak si tedy vybrat tu správnou túru a co bychom s sebou rozhodně neměli do hor zapomenout?
Vždycky bychom si měli vybrat túru, která odpovídá našim fyzickým možnostem. Dobře se připravit, například v aplikaci mapy.cz nebo z turistických map Klubu českých turistů trasu naplánovat, zjistit, jaká je nejen vzdálenost trasy, ale také převýšení a jaký je terén, protože ono hodně záleží na tom, jestli je jednoduchý nebo skalnatý a podle toho si túru připravit, abychom potom nebyli zaskočeni, že se dostaneme do časové tísně, spěcháme, děláme chyby a může se nám stát úraz.
Zmínil jste terén, ale co dalšího za nástrahy nás může v horách čekat a sami si to neuvědomujeme?
Tak například teď v letních měsících si musíme vzít dostatek tekutin, protože bychom mohli dostat úžeh nebo úpal. Alergici by si měli vzít léky proti bodnutí vosou a podobně. V poslední době se hodně rozvinula zimní turistika, protože máme málo sněhu. Lidé si neuvědomují, že chodí do hor, kde cesty sice nejsou zasněžené, ale jsou zledovatělé a nevezmou si s sebou nesmeky nebo jednoduché mačky a potom dochází k úrazům uklouznutí a podobně.
Ještě jsme nezmínili počasí, které se může v horách změnit lusknutím prstu, je to tak?
Samozřejmě, měli bychom využít skvělých aplikací s předpovědí počasí a tomu přizpůsobit túru. Jestliže vím, že odpoledne od dvou hodin hrozí bouřky, tak si nenaplánuji túru, které bude končit v šest hodin večer, protože riskuji, že v případě bouřky se mohu dostat do potíží.
A jaké destinace jsou pro české turisty ty nejoblíbenější?
No tak nejoblíbenější trasy jsou samozřejmě v našich nejoblíbenějších horách, to znamená v Krkonoších, na Šumavě, v Jeseníkách. Já bych chtěl říct všem návštěvníkům hor, aby si vybírali i ty hory, které jsou méně známé, protože jsou velmi krásné a hlavně v nich není tolik lidí a nejsou to takzvané turistické „Václaváky“. Například Krušné hory, Český les, Beskydy a podobně nebo Bílé Karpaty, kde je to stejně krásné jako například v Krkonoších, ale těch lidí tam potkáte o poznání méně a ten pocit, že si užijete tu přírodu, je možná daleko větší.
Primárně je cílem samozřejmě opustit rušné město a být nějak více sám s přírodou. Ale když mám například pocit, že jsem zkušený horal, zde v našich končinách, tak můžu si troufnout na rakouské Alpy nebo třeba slovenské Tatry?
Určitě, pokud jste zkušený, máte za sebou spoustu túr, máte dobrou fyzickou kondici i svůj zdravotní stav, tak si můžete troufnout bez obav i na túry v Alpách i ve Vysokých Tatrách, ale velký pozor! Jsou to hory vyšší, jsou to hory daleko technicky složitější, a proto musíme přistupovat s respektem i k té délce túry, abychom si neříkali, v Česku zvládnu takovou délku lehce, zvládnu to i v Alpách. Na to opravdu pozor, terén je tam daleko složitější než v těch Tatrách.
Češi se v rámci turismu mohou pochlubit tím, že mají podle všeho nejlepší systém značení turistických tras na světě. Můžeme se na něj spolehnout u nás, jak je tomu například v zahraničí?
Náš systém je opravdu unikátní. Naši otcové zakladatelé vytvořili před sto třiceti pěti lety systém, který je jednoduchý, přehledný a díky tomu, že ho Klub českých turistů udržuje vlastně pořád stejný a dodržuje důsledně jednotnou metodiku, za kterou jsme někdy kritizováni, že jsme příliš byrokratičtí, ale na druhou stranu máme opravdu asi jeden z nejlepších systémů turistického značení na světě. V zahraničí je to samozřejmě horší, protože oni v drtivé většině zemí nedodrželi tu jednotnost v celém státě. To znamená, že jednotlivé regiony mají různá značení. Musíme si zvyknout, že v zahraničí nebude to značení tak dokonalé jako u nás. My jsme trochu rozmazlení tím naším značením a musíme si v zahraničí zvyknout, že tam je méně přehledné, méně komfortní, bych řekl.
Máme jistý prim, ale s tím souvisí také starost a péče o to značení…jak moc práce to dá, udržovat takto kvalitní české značení?
V současné době udržujeme asi čtyřicet čtyři tisíc kilometrů pěších turistických tras a asi čtyřicet tisíc kilometrů cyklotras. Systém je takový, že za jeden rok obnovíme a zkontrolujeme asi jednu třetinu těchto tras, tedy asi patnáct tisíc kilometrů pěších a o něco méně cyklotras. Stará se o to asi devatenáct set šedesát značkařů, kteří jsou dobrovolníci, dělají to ve svém volném čase jen za přímé náklady, které jim platí Klub českých turistů, který je samozřejmě dotován jak z veřejných, tak krajských zdrojů, tak z vlastních zdrojů a na těch dobrovolnících to stojí. Jsou to srdcaři, členové Klubu českých turistů, kteří své práci rozumí a dělají ji s láskou, a proto možná to značení vypadá tak jak vypadá.
Říkáte dobrovolníci, znamená to, že se třeba může někto z diváků k vám přidat?
Samozřejmě, na webové stránce www.turistickeznaceni.cz se můžete přihlásit a podle toho, z kterého jste kraje, si vás převezme krajský značkař a můžete se začít učit, udělat si zkoušky a můžete se stát značkařem a provádět tuto bohulibou činnost, protože si myslím, že pohled na značkaře vyvolává v lidech v České republice pozitivní emoce a my se snažíme, abychom byli nositeli pozitivních emocí v tomto státě.
Dokáží české hory, kromě značení, konkurovat například Alpám nebo Tatrám? Co za služby máme rádi, očekáváme například občerstvení na každé trase?
Já si myslím, že konkurovat můžeme tím, že ty naše hory jsou přístupné pro všechny. Alpy jsou přeci jen drsnější a ne všude se všichni dostanou. U nás si každý může najít tu svojí délku trasy. U nás je fantastické, že díky poloze hraničních hor dokážeme dělat úspěšně dálkové etapové trasy. Teď spolupracujeme s Martinem Úblem na projektu Stezka Českem, což je velký projekt, trasa, která obchází celou republiku, dva tisíce kilometrů podél hranic České republiky a je to úžasný projekt, který chtěl Klub českých turistů dělat už po druhé světové válce, ale bohužel, v roce devatenáct set čtyřicet osm se většina těchto hranic zavřela a komunistický režim to Klubu českých turistů zatrhl a nakonec z opatrnosti klub zrušil jakodemokratickou organizaci. Dnes si může vybrat každý, jakou délku chce jít, jakou trasu a tím jsme možná zajímaví.
Mockrát děkujeme, že jste byl hostem Nového dne.
