Slezskou stezku, na níž stojí krkonošská chata Výrovka, kdysi rádi využívali pašeráci. Než aby majitel trpěl v boudě finanční stráž, nechal stavbu v 19. století zbourat. Dnešní chata je z roku 1990 a nyní mění provozovatele.
Těžko hledat slavnou horskou chatu, která by neměla v životopisu napsáno „vyhořela“. Nevyhnulo se to ani krkonošské Výrovce, která dva požáry prodělala ve 40. letech minulého století. Opakovaný zánik budovu na tomto místě, mezi Luční boudou a Zadní planinou, ve výšce 1350 metrů, potkal z různých důvodů.
Historie Výrovky sahá až do 18. století a za tu dobu místo zažilo řadu dramatických událostí. Bývala tu základna pro chytání pašeráků, kasárna pro výcvik vojenských lyžařských jednotek nebo četnická stanice. Zdejší přístřeší získalo jméno postupně po jedlích, supech a výrech, kromě požáru bylo víckrát zbouráno a znovu postaveno.
Dnes se tu žádné drama nekoná, i když jisté změny turisty oblíbenou chatu v brzké době čekají. „Mnohaletá a zkušená provozovatelka paní Michaela Šťastná podala v půlce dubna písemnou výpověď, kde jako důvod uvedla osobní a především zdravotní důvody,“ říká Martin Stiller, předseda Technické rady a člen vedení Klubu českých turistů, kterému chata patří. V rozhovoru pro Deník Šťastná zmínila i nedostatek personálu a náročné podmínky ze strany správy národního parku.
Změna provozovatele má nastat od 1. září. Klub českých turistů zatím nechtěl prozradit budoucího nájemce s tím, že jednání ještě probíhají. Dle informací Seznam Zpráv to však má být společný podnik Petra Bárty z Brádlerových bud, který už kdysi Výrovku vedl, a podnikatele v gastronomii Jana Stejskala z firmy Sfood, spolupracovníka Zdeňka Pohlreicha.
Na rozdíl od Klubu českých turistů budoucí nájemce tak skoupý na slovo nebyl. „Už jsme to vysoutěžili, od 1. září budeme na Výrovce. Dohodli jsme se, že je na čase pokusit se na hory přivést něco jiného. Chceme dělat moderní kuchyni, ale ne žádnou hlubokou gastronomii, která je někam do měst. Tak, aby to vyhovovalo turistům, kteří chodí po kopcích,“ nastiňuje Petr Bárta. Podle něj zatím není hotová a podepsaná nájemní smlouva, ale nic by tomu nemělo bránit.
Když supi kroužili nad pašeráky
Na místě dnešní chaty Výrovky, vhodném pro odpočinek při cestách horami, vzniklo už v 18. století jednoduché přístřeší. Nazývalo se Tannenbaude – Jedlová bouda.
„Připomenout můžeme pašeráckou minulost původního objektu stojícího na historické Slezské stezce, po níž lidé putují už více než 1000 let. Slezskou stezku používali nejen kupci a poutníci, ale také pašeráci,“ připomíná Radek Drahný, mluvčí správy Krkonošského národního parku (KRNAP).
Stezka v místě křižovala cestu vystupující ze Svatého Petra Dlouhým dolem a pokračující přes Richtrovy boudy do Pece pod Sněžkou.
„Protože se tady na strategickém místě často objevovala finanční stráž hlídající hory před pašeráky, a financům se přezdívalo Geier, tedy supi, začalo se místu říkat Geiergucke neboli Supí vyhlídka. Druhá teorie vychází z přezdívky pašeráckého vůdce Georga Wenzela, kterému se přezdívalo Geirwanz,“ vysvětluje Martin Bartoš, amatérský historik a autor knihy Historie krkonošských bud.
Na původ českého jména Výrovka a zároveň i německého Geiergucke může odkazovat třetí teorie. Podle ní lidé na místě boudy často pozorovali výry velké, kterým se v místním německém nářečí říkalo Geier.
Majiteli Výrovky v polovině 19. století se hodně nelíbilo, že se stala bouda základnou pro chytání pašeráků neoblíbenou finanční stráží. A tak ji nechal raději zbourat. Strategický význam místa si ale posléze vyžádal stavbu aspoň primitivního přístřešku jako ochrany před nepohodou.
„Bratři Bönschové, majitelé Luční boudy, chtěli pozemek získat od maršovské vrchnosti, na místě hodlali vybudovat přístřešek pro odpočinek koňských spřežení,“ říká Martin Bartoš. To se jim však nepodařilo.
Jak uvádí web Výrovky, stál zde nejprve plátěný a později kamenný přístřešek, ve kterém prodávala kolemjdoucím občerstvení a suvenýry Marie Steinerová z Velké v Peci (dnešní Velká Úpa). Mezi suvenýry patřily pohlednice a takzvané fialkové kameny – kameny porostlé červenou řasou, která za vlhka voněla po fialkách.
Chata obsazená armádou
Jak popisuje Bartoš ve své knize, roku 1926 nechalo na místě československé ministerstvo národní obrany postavit vojenský srub pro výcvik lyžařských vojenských jednotek. Měl 36 pokojů a s chátrajícím přístřeškem Výrovky byl spojen krytou chodbou.
Vysloužil si jméno Havlova bouda podle generála Františka Havla, velitele zemského ženijního vojska, který pomohl se stavbou. A stal se majetkem lyžařského klubu Svazu československých důstojníků.
Dle webu Výrovky nechal stejný svaz o rok později na místě postavit ve stejném stylu roubený horský hotel Výrovka – ten zřejmě nahradil zmiňovaný přístřešek.
V roce 1938 byla v místech nakrátko zřízena četnická stanice. Ale pak přišla druhá světová válka, během níž se Výrovka a Havlova bouda ocitly pod německou vojenskou správou. „Hospodařili v nich již zmínění bratři Bönschové z Luční boudy, kteří snad boudu dostali do správy jako kompenzaci za českým vojskem vypálenou Rennerovu a Luční boudu,“ uvádí Martin Bartoš ve zmíněné knize.
Po válce komplex opět převzala československá armáda a pronajala ho Janu Dubnovi, který zde působil už za první republiky. Za jeho působení však Výrovka lehla popelem. Dne 17. října 1946 začalo hořet ve skladišti, kde bylo kromě zaparkovaného traktoru uloženo větší množství nafty, benzínu, oleje, dehtu, asfaltu a bavlněných látek na čištění motorů.
Garáž se vytápěla nechráněným ocelovým košem zvaným koksák. A i když Duben nařídil zaměstnancům, aby na topení přísně dohlíželi, jistý patnáctiletý Štěfan Zbončak zatopil a odešel. Výrovka shořela i se zásobami na zimu a důležitým vybavením pro sousední Havlovu boudu. Tu se podařilo zachránit, ale ne na dlouho. Zřejmě úmyslně ji někdo zapálil 6. února 1947, vyhořela a už nebyla obnovena.
Od malého přístřešku k nové stavbě
„Na místě Výrovky vznikl jednoduchý přístřešek s plochou střechou. V zimě se na boudě i přes den muselo svítit, okna byla několik měsíců pod sněhem a do boudy se sestupovalo sněhovým tunelem,“ vzpomíná Martin Bartoš. Dovnitř se vešel jednoduchý bufet a noclehárna s asi 30 lůžky. Útulnu dlouho vedl populární boudař Jura Pachman.
Celý článek naleznete ZDE:
