V Českém středohoří nepatří k nejvyšším vrchům, přesto je jeho 570 metrů při výstupu cítit. Lovoš nakonec všechny trpělivé výletníky odmění prvotřídními výhledy, bez diskuze jedněmi z nejlepších v širém okolí. Hora je ovšem významná nejen panoramaty, ale i z přírodního hlediska. Je domovem vzácných rostlin a zvířat, žije tu třeba největší český brouk roháč.
Už na první pohled dominuje krajině. V jeho tvaru je dodnes dobře rozpoznatelný sopečný původ, společnost mu dělá sousední Kybička, se kterou je spojen sedlem. Lovoši se pro jeho nepřehlédnutelnost přezdívá šlechtic Českého středohoří, a to navzdory faktu, že zdaleka nejde o jednu z nejvyšších hor této oblasti. Naopak z hlediska prominence, která zohledňuje počet výškových metrů potřebných k výstupu, patří do první pětky. A je to znát.
Vrch od úpatí možná působí přívětivě, ale klame tělem. Ať už totiž k cestě nahoru využijete kteroukoli z nabízených tras, půjde o docela náročný zážitek. Stezky jsou strmé, šlape se víceméně jen vzhůru do kopce, tedy žádná pozvolná procházka po vrstevnicích.
Údolím až na hrad
Z vlaku vystupuji v Malých Žernosekách. Krajinu u železniční zastávky zdobí vinice, kterými je tato část Českého středohoří proslulá, ačkoli centrem vinařství jsou spíše Velké Žernoseky na protějším břehu Labe. Lovoš i jeho menší sestřička Kybička se vlní na horizontu a já se ještě pln optimismu vydávám vzhůru.
Pro výstup jsem zvolil trasu Opárenským údolím, které mě v teplém letním dni zlákalo především stínem stromů. Cesta se navíc zdála z mapy příjemnější než z Lovosic, což byla ale pouhá iluze. Jakmile totiž ukazatel zavelí k odbočení na Lovoš, už se jde jen prudce vzhůru, a to zhruba hodinu.
Jelikož už mám tou dobou vzhledem k předchozímu výletování v nohách přes deset kilometrů, je to hodně bolavá cesta. Každou chvíli musím zastavit a vydýchat se. Turistické hůlky by přišly velmi vhod, poznamenávám si sám pro sebe. Tak příště!
Článek si můžete přečíst ZDE:
