Historie KČT

Začátky české turistiky a KČT

Prvním výsledkem českého obrození v oblasti tělesné výchovy bylo založení tělovýchovné organizace SOKOL v roce 1862. Tento čin byl odpovědí na různé německé „turnerské“ spolky, které pěstovaly tělesná cvičení s hlavním smyslem branným (v moderní terminologii), to jest přípravou občana na ozbrojený boj. Sokol byl výrazem českého odporu na tyto snahy – i on pěstoval tělocvik s úmyslem posílit tělesnou i duševní sílu svých členů pro případný střet s nepřítelem, tehdy ideologicky jasně německým. Kromě gymnastiky organizoval Sokol i turistické výlety či setkání na místech Čechům drahých (např. na Řípu). Celou tuto šíři činnosti však nemohl sám zajistit, a proto se staral o založení samostatné turistické organizace a někteří jeho význační členové (např. Dr. Kurz) se pak stali jejími zakladateli. K tomu přispěl i další spolek, který bojoval o zachování českého života v severních Čechách – Národní jednota severočeská. Spoluprací těchto dvou organizací se stal pro českou turistiku neobyčejně zásadní čin – založení Klubu českých turistů dne 11. června 1888 v Praze. Za předsedu si ustavující sjezd nové turistické organizace zvolil známého cestovatele, milovníka přírody a demokratického veřejného činitele Vojtu Náprstka.

První tři léta existence nového klubu byla obzvlášť pozoruhodná. Vojta Náprstek sice plnil svoji úlohu známé osobnosti v čele KČT, ale jinak se práci v klubu mnoho nevěnoval a předsednické místo již po půl roce opustil, neboť měl řadu dalších zájmů, funkcí a povinností, a tak tíha klubovní práce se brzy přenesla na malou skupinku osob, soustředěnou kolem Dr. Viléma Kurze, profesora a novináře, a architekta Vratislava Pasovského, zámožného podnikatele, který se – po krátkém předsednictví Jaroslava Zdeňka – stal již v roce 1890 třetím předsedou KČT a setrval ve funkci přes 25 let. Prvním činem KČT, následujícím brzy po jeho založení , se stalo na jaře r. 1889 organizování velké výpravy českých turistů na Světovou výstavu do Paříže, která byla jednou z hlavních senzací konce minulého století. Výpravy se zúčastnilo celkem 363 mužů a žen, tedy o třetinu více, než bylo toho času členů klubu a její ohlas v české společnosti byl veliký. Pro vedení KČT se stala cesta velkou inspirací k dalšímu podnikání, zejména též proto, že zajistila první větší příjem do pokladny mladého klubu ve výši 1 000 zlatých tehdejší rakouské měny, což – pro srovnání – přibližně představovalo náklady na stavbu slušného domku.

Další podnikání KČT se soustředilo na výstavbu objektů spojených s velkou „Jubilejní výstavou“ chystanou na rok 1891 na pražském Výstavišti, právě tehdy pro tento účel zřízeném. Vedení klubu se rozhodlo, že se výstavy zúčastní vlastním velkým pavilonem s rozměrným (10,5 x 8 m) dioramatickým obrazem od malířů bratří Liebscherů (pavilon byl po výstavě přenesen na vrchol Petřína, kde doplněn bludištěm stojí dodnes). Rozpočet pavilonu činil 14 000 zlatých a klub měl majetku pouze oněch 1 000 zlatých z Paříže, přesto se do stavby pustil a – možná ke svému vlastnímu překvapení – na něm vydělal za vstupné od 218 000 návštěvníků dalších 18 000 zlatých, které se pak staly základem jmění klubu; proměnily se zejména v turistické chaty, rozhledny, úpravu a značení turistických tras a další zařízení pro veřejnost. Souběžně s výstavbou turistického pavilonu se však vedení Klubu českých turistů pustilo i do dalšího smělého podniku; inspirováno Eiffelovou věží v Paříži přišlo s myšlenkou vystavět při příležitosti výstavy zmenšeninu (1:5) této rozhledny na Petříně a aby k ní byl od Vltavy snadný přístup, spojit stavbu s položením lanové dráhy. Když Dr. Kurz seznámil v lednu r. 1890 českou veřejnost s tímto projektem v dnes již slavném fejetonu „Rozhledna na Petříně, obrázek z blízké budoucnosti Prahy“, kde předpovídal hotové stavby na srpen příštího roku, připadala každému myšlenka jako nemístná fantazie, zvlášť když rozpočet činil přes 100 000 zlatých. Vedení KČT se však ihned spojilo s odborníky, předložilo veřejnosti projekty (věž o výšce 60 m s restaurací, lanová dráha s technicky zajímavým pohonem na principu převahy vody, napouštěné do nádrže vozu na horní stanici), založilo „Společenstvo s ručením omezeným“, jehož předsedou se stal arch. Pasovský, vykoupilo pozemky, v otázce půjček se spojilo s Živnostenskou bankou a vypsalo podílové listy po 50 zlatých, které soukromé osoby, obchody, podniky i pražská, vinohradská a žižkovská městská rada rychle vykoupily – a mohlo se začít se stavbou.

Základy rozhledny i zemní práce na lanovce byly po tuhé zimě dohotoveny v květnu 1891, ocelová věž dostavěná 2. července téhož roku (35 montérů smontovalo díly z Českomoravské strojírny za necelé tři měsíce). Lanovka dala víc práce, vozy ze smíchovské továrny Ringhoffer vyjely na trať až 20. srpna – přesto „fantastický“ fejeton Dr. Kurze se stal přesně podle předpovědi skutečností. Lanovka i rozhledna je v provozu dodnes, i když vodní pohon byl později nahrazen elektrickým a věž sloužila přechodně i jiným účelům.

Další vývoj Klubu do 1. světové války

Po předchozím bouřlivém období se vývoj KČT uklidnil a nastala soustavná práce na úkolech daných jeho stanovami, v první řadě aktivní turistice. Kromě pravidelných vycházek do okolí měst (zejména jsou známy akce pražského „kroužku šlapáků“) se klub pustil již od počátku do hromadných zájezdů (jejichž vzorem byla již zmíněná návštěva Paříže). Tak již v r. 1892 zavítali členové KČT do Krakova a Tater, což s malými změnami opakovali i v následujících letech. Výpravou s mnohem větším významem se však stal 14denní zájezd 71 člené delegace klubu do Dalmácie, Černé Hory, Bosny a Záhřebu, vykonaný o velikonocích r. 1897. Tento čin totiž nebyl jen prostou návštěvou jadranského pobřeží, ale v prostředí tehdejší rakousko-uherské monarchie záměrnou manifestací slovanské vzájemnosti. V roce 1896 podnikl KČT početný zájezd (260 osob) do Adršpašských skal, kde byla na jeho počest zasazena i pamětní deska. Toto vše jsou jen ukázky nejhromadnějších akcí mladého klubu, které byly doplňovány stále vzrůstajícím počtem výletů menších skupin nebo i jednotlivců. Mezi individuální výkony členů KČT lze řadit např. návštěvu Islandu v r.1894, výjimečnou zejména pro ztížené dopravní a ubytovací podmínky (Jezdila tam pouze jedna loď za 6 měsíců a místní doprava se konala v sedlech koníků se stanem a zásobami.). V tehdejším „Časopise turistů“ se však dočteme i o cestách na Saharu, do Skandinávie, nemluvě o střední a západní Evropě. Velkým cestovatelem byl i pozdější předseda KČT dr. Guth, který navštívil Afriku a dvakrát Ameriku. Mezi věrné přátele klubu patřili i světoví cestovatelé E. Stanko Vráz a Josef Kořenský, kteří často přednášeli na schůzích KČT.

Za prvých počátků klubu se výlety turistů omezovaly na pohyb pěší (případně kombinovaný s železniční dopravou), poměrně velmi brzy se však obohatily o zimní přesun na lyžích. Zásluhu o první pár lyží přivezených do Čech má již v r. 1887 známý sportovní propagátor Josef Rössler Ořovský (který se mimochodem zasloužil i o rozvoj vodáckého sportu), zakladatel prvního „Českého SKI-klubu pražského“. V téže době přivezl lyže z Osla i hrabě Harrach, který podle nich dal v Horní Branné zhotovit v r.1892 dalších několik párů pro své lesní zaměstnance. Prvním skutečným lyžařem v Krkonoších se pak stal správce harrachovského panství Ing. Reich. Lyže se z praktických důvodů rychle rozšířily, takže v r. 1894 jich bylo v provozu již 120 párů a získávaly pozornost i mezi sportovci. Dobrým přítelem hraběte Harracha byl štěpanický řídící učitel Jan Buchar. V roce 1893 si v Praze zakoupil lyže a stal se pak hlavním propagátorem lyžování nejen v KČT, ale i ve SKI-klubu Jilemnice, který r. 1894 založil a s nímž pořádal během své 40leté funkce nespočet zájezdů do Krkonoš i Jizerských hor.

Lyžování se rychle šířilo nejen v Krkonoších, ale brzy proniklo i na Královéhradecko, kde je spojeno s chatou KČT na Zvičině a se jmény stavitele Jarolímka a dr. Kropáčka. Tam byly od r. 1911 pořádány i lyžařské výcvikové kurzy a závody. V r. 1909 se ustavil lyžařský kroužek při odboru KČT v Domažlicích a rozšířil tak lyžařskou turistiku i na Šumavu. O rozvoji lyžování v KČT svědčí i to, že od r. 1910 měl již „Časopis turistů“ zvláštní část, věnovanou zimní turistice, kde jsou popisovány i náročné přejezdy členů přes Ještědský hřbet nebo třídenní hřebenový přejezd Šumavy ze Želnavy na Špičák a také četně navštívené krkonošské a šumavské závody v běhu, „krasojízdě“, sjezdu a skoku nebo 5Okilometrová „distanční jízda“ po krkonošských hřebenech, spojená s „28kilometrovou vytrvaleckou soutěží dámskou“ (Obvyklými vítězi zde byli známý Bohumil Hanč a arch. Jarolímek.). Klub také vydal toho roku samostatnou brožuru s uvedením odborů, kde se lyžování soustavně pěstuje, a zasadil se i o zavedení zlevněného zpátečního jízdného o zimních víkendech u „c.k. železnic“ do Hostinného, Janských Lázní, Vrchlabí, Martinic a Trutnova. Slevy nebyly zanedbatelné – na lyžařskou nebo turistickou průkazku až 40 %. Růst členstva klubu – za nepříznivého postoje rakouských úřadů – nebyl překotný, ale stálý. Z původních 225 členů v roce založení se po pěti letech stalo téměř 1700 členů, za dalších 5 let přes 3000 členů, v roce 1913 téměř 5400 členů. Od roku 1889 byly zakládány i mimopražské odbory KČT – první v Berouně, Jilemnici a Rychnově n. Kněžnou, do konce století se pak rozšířily i do Domažlic, Dvora Králové, Hořovic, Jindř. Hradce, Klatov, Kutné Hory, Loun, Mělníka, Náchoda, Německého (Havlíčkova) Brodu, Nového Města nad Metují, Plzně, Příbrami Rokycan, Roudnice Slaného, Sušice, Tábora, Turnova, Ústí n. Labem, Vlašimi a Volyně. Na Moravu pronikal klub pomaleji, první odbor se ustavil v Brně v r. 1894, v r. 1902 se však rozešel a obnovil svoji činnost v roce 1908. Podobně se vyvíjela situace i v Bystřici pod Hostýnem a v Rožnově, bez přerušení naopak pracovaly odbory v Moravské Ostravě, Novém Městě na Moravě a Štramberku.

Rozvoj světové turistiky po válce

První světová válka jako každá velká dějinná událost měla svůj dopad nejen na životy a hmotnou úroveň lidí, ale působila zprostředkovaně i na lidskou psychiku, na změnu názorů, postojů, chování a způsobu života. To platí nejen o jednotlivcích, ale i o celých společnostech, zemích a národech. Na jedné straně způsobila ohromné hmotné a materiální ztráty – zničená města, ožebračené civilisty, milióny mrtvých na válečných polích (celkové ztráty se udávají přes 10 miliónů mužů, úmrtnost v zázemí a úbytek porodů asi 27 miliónů lidí; vojáků z českých zemí padlo v rakousko-uherské armádě asi 330 000, legionářů přes 5,5 tisíce) – na druhé straně však způsobilo válečné úsilí vznik nových silnic a železnic, modernějších aut a letadel, obrovského nového průmyslového potenciálu. Lidé se rovněž změnili; mladí muži z tradičních evropských států (Rakousko-Uherska, Německa, Francie, Anglie) nebo ze zámořské izolace (USA, anglických kolonií a dominií) byli pojednou vtaženi do života, na který nebyli vůbec zvyklí – v cizí zemi, v zákopech, ve stanech, v rozbitých vesnicích. Do bojů byli nasazeni poměrně krátkou dobu, většinu času trávili naopak dost podobně tomu, jak činí dnešní milovníci přírody – na volném vzduchu, za primitivního ubytování, při tělesné aktivitě, s důrazem na soběstačnost a v mnohých praktických činnostech. Takto žili po celé čtyři roky a pak se vrátili na svá stará úřednická, podnikatelská a dělnická místa v očekávání, že naváží na předválečný způsob života. Už to však nešlo; stali se z nich jiní lidé s odlišnými zkušenostmi, návyky i myšlením. I poválečná evropská společnost byla jiná – vznikly nové státy, mezinárodní vztahy se změnily, nové chápání rovnosti lidí se projevilo v sociálních bouřích, v rozpadu monarchií, v nástupu radikálních politiků a stran (fašismu, komunismu).

Mnozí bývalí vojáci se nemohli snadno rozloučit se svými válečnými zvyklostmi a začali žít v přírodě mnohem více než dříve. Rozšířilo se skautské a trampské hnutí, pobyt ve vysokých horách i prosté nedělní výlety. Američané „objevili“ Evropu a ve stále větších počtech zde trávili svou dovolenou. Turistika a cestování se vymanily ze svých dětských střevíčků a začaly se stávat vážným ekonomickým činitelem mnohých zemí – kromě Švýcarska i Rakouska, Itálie, Francie. Turistika se stala i „módou“, kterou sledovaly milióny lidí na celém světě. K tomu přispívalo rozšíření automobilismu, ubytovacích možností i dopravních spojů. S rozvojem lyžování se pobyt v přírodě rozšířil i na zimní období. Nastala první vlna bouřlivého rozvoje turistiky, cestování“ i toho, čemu dnes říkáme „turistický průmysl“ (Druhá obdobná vlna nastala za podobných okolností po druhé světové válce.).

Válečné poměry měly stejný dopad i v českých zemích. Stagnace válečných let, kdy činnost civilních institucí a spolků byla ochromena, se projevila i v Klubu českých turistů. Počet členů poprvé za jeho existenci poklesl (na 5 000), mnozí turisté padli ve válce, byli zraněni nebo se dostali do zajetí. Heslem vedení klubu se stala snaha toto období prostě přežít a bude-li to možné, tak bez větších škod. Ke konci války, kdy se již rýsovala perspektiva samostatného státu, se pak funkcionáři začali soustavně připravovat na očekávanou novou situaci, která byla do značné míry splněným snem všech českých vlastenců.

První léta ve vlastní republice

Vzhledem ke zmíněné předchozí organizační přípravě vedení se Klub českých turistů po vzniku Československé republiky v r. 1918 překvapivě rychle vzpamatoval z válečných strastí a v příštích 8-10 letech došlo k jeho největšímu dosavadnímu rozmachu. Z předválečných 53 odborů a 5 000 členů již v roce 1922 zmohutněl na 170 odborů s 30 000 členy a o 5 let později již na 280 odborů s 60 000 členy. KČST se tím stal největším z turistických spolků v ČSR a jediným s celostátní působností. V zájmu přesnosti je nutno vyjmenovat i další organizace, zabývající se turistikou; v první řadě je jí již v r. 1884 založená Pohorská jednota Radhošť s 12 odbory a asi 5 500 členy, v r. 1929 vzniklá Čs. obec turistická v Praze s 16 odbory a asi 8 500 členy a konečně i Svaz dělnických turistů v Praze (vzniklý již v r. 1910) s 32 odbory a 5 500 členy. Tato organizace měla i několik chat, rozhlednu u Plzně a vydávala časopis „Dělnický turista“. Němečtí turisté se v ČSR sdružovali v „Hauptverband deutscher Gebirge und Wandervereine“ v Ústí n. L., který v 49 regionálních spolcích s 274 odbory měl asi 50 000 členů. Tento svaz vznikl v r. 1920 z německých předválečných spolků, vydával časopis a prováděl značení tras způsobem odchylným od KČST. Dále v ČSR působila německá dělnická organizace „Naturfreunde Touristenverein“ se sídlem rovněž v Ústí n. L. s 89 odbory a asi 5 500 členy. Spravovala 20 vlastních a 8 najatých chat a vydávala věstník „Die Naturfreunde“ (Veškerá fakta a čísla jsou z r. 1937.).

Klub českých turistů řídil v té době předseda dr. Guth-Jarkovský s výkonným výborem, který čekaly obrovské organizační úkoly. Vzhledem ke vzniku republiky a rozšíření o Slovensko a Podkarpatskou Rus bylo jako jeden z prvních cílů nutno vypracovat nové stanovy klubu, které by tyto skutečnosti braly v úvahu. Z „českého“ klubu se stal „československý“ přistoupením slovenských turistů v r. 1920 a téhož roku schváleny nové stanovy, které pak platily až do r. 1931. Velké plošné rozšíření klubu si pak vyžádalo novou celostátní organizační strukturu žup a navazujících činností (zejména značení tras, výstavby objektů atd.), což bylo vykonáno v r. 1922 vydáním nového „Organizačního a jednacího řádu KČST“.

Novým organizačním článkem klubu se stal již v r. 1919 „Akademický odbor KČST v Praze“ a v r. 1922 stejný odbor v Brně. V těchto odborech se sdružovali žáci nejvyšších tříd škol středních a vysokoškolští studenti, a to za tím účelem, aby mohli samostatně šířit turistiku mezi dospívající mládeží a současně s tím získávat i zkušenosti pro další spolkovou činnost. Byl pro ně též stanoven nižší členský příspěvek. Nejprve se mohli sdružovat jen v akademických odborech, až podle stanov z r. 1931 mohli být přijímáni i v místních odborech. Je zajímavé, jak během pozdější doby funkcionáři akademických odborů postupně zaujímali významná místa v ústředním výboru KČST v Praze.

Na mezinárodním poli se KČST iniciativně podílel na vzniku Asociace slovanských turistických družstev, která byla utvořena v r. 1925 a v níž se sdružily turistické organizace československé, polské, jihoslovanské a bulharské. Asociace měla za úkol pracovat ku sbližování slovanských národů na poli turistickém a přispívat ke vzájemnému poznávání. Prakticky se činnost Asociace u nás projevila zejména v řešení pohraničních styků československo-polských. Podle dohody mohly být hranice těchto států překročeny bez pasu na průkaz členské legitimace KČST (což pak v prvních měsících Protektorátu umožnilo emigraci mnohým našim vojákům).

Velmi podstatným způsobem se obohatila aktivní turistická činnost v KČST o nové cestovní způsoby – kromě pěšího (který vykazoval např. v r. 1925 přes 4 000 větších výletů a výprav v délce zhruba 90 000 km) dostával stále větší prostor zimní přesun na lyžích, jehož počátky je možno sledovat již od konce minulého století. Rozvoj lyžování, přerušený válkou, se po r. 1918 urychlil pro lepší přístup do českých pohraničních hor (zejména výstavbou nových chat), ale především získáním vysokohorských prostorů ve Vysokých a Nízkých Tatrách i ostatních horstvech Slovenska. V roce 1923 získává KČST pro své členy zimní výhody na drahách. V téže době vykazoval klub již u svých odborů na 113 lyžařských kroužků s 5 384 členy. V roce 1929 sjednána dohoda klubu se Svazem lyžařů, podle níž se závodní činnost bude konat v rámci této organizace. Nato v zimní sezóně 1930-31 došlo k uskutečnění prvního celostátního přeboru KČST v jízdě na lyžích, uspořádaného v Harrachově v Krkonoších.

Kromě lyžování se rozšířila zejména vodní turistika (v roce 1924 bylo registrováno 253 vodáků), jejíž počátky lze rovněž vysledovat v předválečných dobách ve spojení se jménem J. Rösslera-Ořovského, známého též z počátků lyžování. První menší loděnici si postavil odbor KČST v Trenčíně, který pak v r. 1925 ve spolupráci s dalšími organizacemi veslařů přikročil k uspořádání I. mezinárodního závodu vodáckého na Váhu Trenčín – Piešťany za účasti 22 lodí. Organizačně prvním činem byla však ustavující schůze Kroužku vodních turistů při pražském odboru KČST, který si pak vystavěl vlastní loděnici na 80 lodí v Braníku v r. 1926, rok nato byla pak rozšířena na 100 lodí. Tento odbor vypravil též první auto s vlekem v r. 1927 a pořádal též veřejný vodácký závod Kamýk-Štěchovice, první ročník v r. 1929. V dalších letech pak byly zakládány podobné „kroužky“ (oddíly) v Hradci Králové, Žilině, Přerově, Bratislavě, Brně, Košicích a Chustu, všechny navázány na souběžně budované loděnice. Z výkazů v r. 1928 je vidět, že turističtí vodáci najezdili na řekách již více než 70 000 km za rok.

Horolezectví v KČST (dnes Vysokohorská turistika) se váže na získání přístupnosti k Vysokým Tatrám; už krátce po válce se první členové klubu objevovali na tatranských vrcholech a v r. 1923 byla vztyčena za účasti 203 členů československá vlajka na Gerlachovském štítě. V roce 1924 vznikl při KČST tatranský klub JAMES a od roku 1928 se v Tatrách pořádaly „horolezecké týdny“, výcvikové a kondiční tábory. V turistice na kolech byl rovněž zaznamenán čilý ruch, zejména v odborech velkých měst, a s rozvojem motorových vozidel vznikaly i první kroužky mototuristické (např. v pražském odboru od r. 1928). Sekce při ústředí KČST, kde bylo nejvíce členů mototuristiky, pořádala větší výlety – např. na Slovensko v r. 1932 i s tábořením ve stanech – jízdy zručnosti („gymkhany“) a orientační soutěže v terénu, ale i technické přednášky a porady.

Poměrně brzy se utvořily při KČST i kroužky jeskyňářské (dnes krasová turistika). Původní soustředění na Moravský kras (již od prvopočátku KČT) se rozšířilo i na jeskyně slovenské. Po objevení rozsáhlých Demänovských jaskýň (v r. 1921) se z iniciativy klubu založilo Družstvo Demänovských jaskýň (kde měl KČST značný majetkový podíl), které se postaralo o jejich zpřístupnění. Úprava a osvětlení jeskyň byly provedeny v letech 1929-30 a současně postavena chata s noclehárnou a malým krasovým muzeem. V téže době najal klub také Jasovskou jeskyni, Bielskou (dnes Belianskou) jeskyni u Tatranské Lomnice a později získal do majetku i nově objevenou Domicu a ledovou propast u Silice.

V tomto období již byla v KČST značně akcentována ochrana přírody (vedení klubu mělo vlastního referenta pro tento obor), která se již tehdy zaměřovala na komplexní chápání ekologických problémů. Klub podporoval snahy o zřizování národních parků a přírodních rezervací a sám některé rezervace také na svém majetku zřizoval – např. v Zádielské dolině ve Slovenském krasu nebo v lesním komplexu u Bezdězu.

Konečně je třeba říci, že se v uvedené době objevují i prvky soustavné metodické práce, zejména u technicky náročnějších přesunů – jsou vychováváni první turističtí vůdcové, vůdcové vodáčtí, lyžařští a horští a také (později a ve spolupráci se skauty) první instruktoři mládeže.

Další vývoj KČST

V roce 1926 a 1927 se ocitlo vedení KČST v určitě vnitřní krizi. Dnes je již obtížné zjistit její obecné příčiny – bylo by je snad možno hledat mimo klub v celkovém ovzduší společnosti, která se po prvních nadšených letech svobodné republiky začala politicky a nacionalisticky polarizovat, k čemuž zajisté přispěla i některá nesplněná očekávání a extremistické teorie. Tento nešťastný genetický rys našeho národa se v jeho historii projevil vícekrát, před i po těchto událostech.

V klubu měl ohlas např. změněný postoj některých slovenských kruhů, které se odchýlily od původní koncepce republiky (vyjádřené Martinskou deklarací v r. 1918) a který se projevil v protičeské kampani časopisu Krásy Slovenska, na zhanobení pamětní knihy na chatě pod Ďumbierom a nakonec v zapálení a zničení chaty KČST na Králově studni. V Čechách pak vlastním podnětem krize se stala akce vedoucího kanceláře klubu proti některým voleným členům výboru, maskovaná hospodářskými důvody. Ty se sice ukázaly jako neopodstatněné, nicméně s podporou některých funkcionářů mimopražských žup se dosáhlo odstoupení stávajícího výboru včetně dlouholetého předsedy a redaktora Časopisu turistů dr. Gutha-Jarkovského. Do nového výboru byli zvoleni neznalí lidé (někteří dokonce vůbec nebyli členy KČST), takže rozhodovací moc se přenesla na vedoucího kanceláře. Tím byl poznamenán vývoj KČST až do válečných let. Předsedou klubu byl zprvu zvolen prezident Nejvyššího soudu dr. Josef Bohuslav, který se však již po čtvrt roce této funkce vzdal a na jeho místo nastoupil agrární politik senátor Emanuel Hrubý. Ten setrval ve funkci do roku 1936, kdy jej na krátkou dobu vystřídal bývalý ministr vnitra dr. Juraj Slávik. Ten však brzy odešel jako velvyslanec do ciziny a předsednické místo pak zastával až do zlikvidování KČSTV po puči v r. 1948 dr. Pavel Pásek.

Vlastní činnost členstva však těmito událostmi byla jen málo dotčena. Klub pokračoval v pozvolném růstu členské základny, až dosáhl v roce 1938 počtu přes 100 000 dospělých osob v 390 odborech, sdružených do 35 žup. Z přehledu z r. 1937 vyplývá, že v zemi České bylo v 17 župách 193 odborů s 55 270 členy, v zemi Moravskoslezské v 9 župách 114 odborů s 23 236 členy, v zemi Slovenské v 8 župách 70 odborů s 10 095 členy a v zemi Podkarpatoruské 1 župa s 8 odbory a 1 183 členy. I Akademický klub byl nadále činný a z jeho řad se začínali v letech 1936 a dalších uplatňovat někteří členové i ve vrcholných orgánech KČST (jak ostatně bylo jedním z jeho účelů). Od roku 1932 se věnovala zvýšená pozornost i ostatní mládeži – v r. 1936 tam bylo registrováno přes 13 000 členů. Kromě běžné turistické činnosti byly ve spolupráci se skauty organizovány letní tábory mládeže, kurzy první pomoci, čtení map, orientace v přírodě a táboření; v době, když již hrozila nová válka, zabýval se KČST i výchovou k obraně republiky (Skautskou pomoc pak KČT splatil v době války, kdy přijímal celé skautské oddíly do svých řad a umožnil tak pod svou hlavičkou další činnost členům této Němci zakázané organizace.).

I když pěší turistika zůstala převážnou náplní činnosti odborů (v roce 1937 bylo např. uspořádáno téměř 7 000 výletů a výprav v délce přes 180 000 km), bouřlivější rozvoj zaznamenala zejména lyžařská turistika. V roce 1929 došlo k dohodě se Svazem lyžařů o spolupráci a rozdělení kompetencí, čímž byla odstraněna dřívější dvoukolejnost v činnosti obou organizací. Členstvo KČST tvořilo pak ve Svazu lyžařů nejpočetnější část, takže např. v roce 1938 zde bylo začleněno 124 skupin KČST (z celkového počtu 251) a 10 500 příslušníky (z 23 000). Kromě výcvikové a výletové činnosti pokračovali lyžaři klubu v každoročních celostátních přeborech v běhu, sjezdu i skoku v místech, jako jsou např. Bílá v Moravskoslezských Beskydech, Štrbské Pleso, Šerlich a pod.

Vodní turistika s tábořením se s rozvojem skládacích kajaků osvobodila od závislosti na vozidlech s vlekem a zpřístupnila svým členům i nové, technicky náročnější a hůře přístupné řeky. Pořádají se závody, slalomy, dálkové jízdy, vydávají se první „kilometráže českých řek“ (l936). V roce 1938 překročili již vodáci klubu roční dávku 200 000 kilometrů. Pokračovala i výstavba loděnic (druhá loděnice pražského odboru na Davelském ostrově nebo velká loděnice na 200 lodí na Dunaji v Bratislavě). Podobným způsobem se šířil počet i výkonnost členů horolezeckých (vysokohorských) skupin – zejména v souvislosti s pravidelným pořádáním „horolezeckých týdnů“ v Tatrách – v turistice, na kole i v mototuristice. Jeskyňáři se věnovali zejména výzkumu jeskyň v majetku nebo nájmu klubu a jejich práce měla blízko k práci vědecké; krasová komise při ústředí KČST pracovala od r. 1933 a věnovala se topografii, geologii, morfologii a mineralogii těchto útvarů.

Ochraně přírody byla věnována stále větší pozornost, protože se v té době začaly objevovat příznaky nepříznivého vlivu postupující industrializace a bezohledného využívání přírody k hospodářskému prospěchu jednotlivců i organizací. Rovněž začínala metodická práce, zejména mezi mládeží a v souvislosti s narůstajícím nebezpečím války.

Dodatek o druhé světové válce

Mnichovskou dohodou z r. 1938 byly Německem zabrány nejkrásnější pohraniční kraje a hory, takže možnosti výletové činnosti, lyžování i horské turistiky byly silně omezeny. KČST mimoto ztratil jen v českých zemích 41 chat, 15 000 km značených turistických tras a 79 odborů s více než 10 000 členy. Další ranou pak byla okupace naší vlasti, vznik „Protektorátu Čechy a Morava“ a odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi. Majetek KČST na Slovensku byl zabrán a předán nově se vytvořivšímu Klubu slovenských turistov a lyžiarov (KSTL), Podkarpatská Rus pak byla přičleněna k Maďarsku. Tím se zcela přerušily dvacetileté turistické styky a ztratily mnohamiliónové investice.

Klub českých turistů se však nemohl utápět v resentimentech; čekaly jej obrovské změny ve značení cest, objevování nových turisticky zajímavých území a ani stavba chat v prvních letech války zcela neustala. Byla např. postavena chata na Onom Světě v Povltaví, na Suchém vrchu u Poličky nebo na Andrlově Chlumu (též rozhledna na Blaníku), nemohla se přerušit údržba zbylých hradů, dále se vydávaly turistické mapy a průvodce. I Časopis turistů vycházel po celou dobu okupace nepřerušeně.

Začátkem roku 1939 se s KČT sloučil Svaz dělnických turistů a později – s určitými potížemi – i Česká obec turistická. V roce 1942 navštívili členové ústředního výboru dr. Gutha-Jarkovského, který trávil své stáří v Náchodě, omluvili se za události z let 1926-27 a došlo ke vzájemnému smíření. Brzy nato však dr. Guth zemřel (Náhodou v téže době zemřel i ředitel kanceláře KČST, který tehdejší krizi způsobil.).

Činnost klubu byla ke konci války silně omezena, protože však organizačně nebyl zrušen, stal se útočištěm členů rozpuštěného Sokola a Junáka a zůstal jedním z mála ohnisek národního života. Velmi obezřetně veden se dočkal osvobození a pustil se s oživenou chutí do nové práce, brzy ovšem znovu potlačené. Ale to už je jiná historie.